Bez bot se odehrává ta část mého života, díky které si připadám plně naživu. Chodím hlava nehlava blátem, deštěm, po rozpáleném asfaltu, kamínkách, trním, jehličím, mechem. Svou půlroční sezonu prožívám třetím rokem mimo své boty, ať jsem v Praze, v Německu, v Indii.
Tenkrát poprvé
Vzpomínám, že k bosonožení mě přivedla starší kamarádka, když mi bylo asi 13. Ráda zouvala boty v období, když už bylo teplo, ale ještě nepřipékalo. Několik let jsme tak občas vyrážely ven bosé, botky jsme si nosily pěkně s sebou a největší anarchie byla si troufnout nechat je doma. Nežila jsem na vesnici, pocházím z menšího města, takže to nebylo jen pobíhání po trávě, ale i štěrk a starý hrubý asfalt. Nesmírně mě obtěžovalo snažit se statečně projít ty štipkavé a bolavé povrchy, často jsem se obouvala.
Mám ale pocit, že každý rok jsem alespoň jednou zula boty - cítila jsem v tom svobodu, výzvu tak zvláštně jsem se v tom nacházela.
Když jsem ve dvaceti postupně začínala žít v Praze, tak jsem zula boty většinou v pozdních hodinách vraceje se domu z nějakého výživného večírku. Najednou to bylo skoro 10 let, co jsem se zouvala rok co rok a se stále stejným nadšením pozorovala, jak mé nohy chytají městskou identitu a černají, abych je mohla doma oblažit proudem vlažné vody.
Může za to Dušek!
A za spoustu dalších věcí taky. Kdysi pozval do svého pořadu Duše K človíčka, který chodí bos. Pořád. I v zimě. (Záznam z divadla Kampa určitě objevíte na youtube.)
Pro mě to byla věc úplně nepředstavitelná - já se špatnou imunitou, všude je mi zima, všude je mi horko, zmrzlé nohy a špatný krevní oběh. A človíček vesele líčil, jak je vtipné v zimě přimrzat.
Tím se ve mě něco zlomilo a já plná inspirace začala chodit hned, jak jsem to s přicházejícím jarem byla fyzicky schopná zvládnout. Pozornost, strach nebo zájem a řeči spoluobčanů jsou jedna věc, se kterou se člověk v začátcích musí popasovat, ta zajímavější část je...
Detox
Stejně jako u čehokoliv jiného, i u bosé chůze se tělo musí adaptovat na nový stav. Zdravějším bosonožcům to nemusí vůbec dělat problém, ale pokud člověk žije se špatným fyzickým postojem, má narušenou statiku, sportu za život mnoho nedal a krmí se odpadem označovaným za jídlo, můžou se začít dít velké věci.
Nejinak tomu bylo u mě. Na chodidlech máme mapu celého těla, každičkého orgánu i tělní žlázy. Nauka o tomto vztahu mezi malou ploškou na noze a příslušnou oblastí těla se nazývá reflexologie a je skvělé o ní trochu něco vědět, člověk pak lépe vnímá a integruje změny. Když totiž začnete masírovat nohy, masírujete celé tělo a díky tomu se začnou vyplavovat z buněk usazeniny.
Chození je fajn ze začátku podpořit slanou koupelí, masáží nohou, zakoupení čistého kvalitního oleje (mandle, kokos, meruňkové jádro...) na promazávání může být téměř nezbytností.
Detoxikace se může projevit tisíci různými způsoby, většinou jde o divoké sny, člověku je zle atd. Mě osobně se stávalo i to, čemu říkám odpojení - tedy den až dva jsem spala takřka bez probuzení. Tělo bylo tak zaměstnané přestavbou, že na nic jiného nebyla energie.
Začala se mi zvedat klenba, přestala jsem šmajdat po vnější straně plosky a začala došlapovat víc na střed; to se projevilo úplně na celém těle. Změnilo se postavení kyčlí, páteře, ramen. Na dva dny mi úplně zčernaly kruhy pod očima, pak to zmizlo, bolelo mě různě po těle naprosto smrtelně, ale klidně jen dvě hodiny. Obzvlášť první dva měsíce se střídaly dosti divoké stavy.
Začala jsem chápat úsloví "stát nohama pevně na zemi", protože zkuste být úplně mimo tělo, někde v minulosti nebo v budoucnosti, když jdete bosí. Pravděpodobně se ukopnete, říznete, odřete. I to je občas třeba.
Mytí nohou jako rituál příchodu. Klidně několikrát denně. Tahle fotka je z kouzelného roku 2012.
Choď normálně, prosimtě...
Základem je chodit jakoby nic. Kdo kouká pod nohy, daleko nedojde. Svět je plný střepů a dalších nástrah. Naučila jsem se důvěřovat vlastním instinktům, věřit, že mé nohy ví samy lépe, kam šlapat. Oči jsou od dívání, nohy umí chodit mnohem lépe než oči.
Na začátku sezóny si vždy nějak ublížím, třeba mi praskne palec, vrazím si něco do paty nebo si rozrazím nějaký další z prstíků. Na nohách, které jsou vystaveny změnám teplot i povrchů, se vše hojí neuvěřitelně rychle. Jsou více prokrvené, pružné a hbité. Každý svůj nohoúraz vnímám jako jakousi iniciaci.
Loni v Indii jsem si hned první večer naboso zmasakrovala prsteníček o plát plechu. Otevřený výron mě zabolel tak hluboko v těle, že jsem ani netušila, že tělo takovou hloubku má. Nečistila jsem jej a nechala na něm ztuhnout Gangou prosáklé bláto, druhý den jsem omylem nabrala dozajista posvátné kravské lejno... Ještě nikdy se mi nevyhojil výron beze zbytku za 4 dny. Strup odpadl, pod ním nová kůže, nový nehet a otok i podlitina vstřebány.
Vždy, když se mi něco stane, vrátím se k myšlence, která v mé hlavě byla těsně před úrazem. Je to velmi výchovné, většinou je to buď lež nebo úplná blbost. V podstatě takto generuji hříšné myšlenky (pokud slovo hřích vnímáme jako něco, co jde proti Univerzální Pravdě).
Nejraději chodím potmě. Vyjít si potmě naboso třeba do lesa vnímám jako instantní blaženost. Přítomný okamžik, Láska, Odpuštění - vše hned a snadno dostupné. Když máte strach, přerazíte se o kořen.
Co jsem tedy vysledovala za pozitivní přínosy?
1. důvěra
2. změna v držení těla
3. teď a tady - kratší reakční doba a vědomí v těle
4. smysl pro rovnováhu
5. zlepšení fyzické kondice
6. nechuť v létě jezdit dopravními prostředky /více pohybu/
7. lepší naslouchání přírodě i vlastnímu tělu
8. pocit, že jsem všude doma
9. nový pohled na to, co je dobré a co špatné
10. nový rozměr vnitřního klidu při komunikaci s lidmi
11. otužilost
12. soustředění
13. houževnatost
14. vytržení z cotomuřeknoulidi schámatu
15. úspora za boty
16. inspirování ostatních
17. reflexní terapie zadarmo
atd., atd. Nyní doplňte, nač jste přišli při chůzi naboso vy;)
Tak co, příroda nebo město?
Začala jsem chápat město jako krajinu a od té doby nemám chuť nikam utíkat. Pod asfaltem je stejná Země jako pod mechem. Využívat internet a techniku na straně jedné a štítit se chodit po městě boso na straně druhé mi začalo připadat jako lež.
Mé nohy milují rozličné povrchy a ač je příroda na prvních příčkách, neuvěřitelné kouzlo pro mě mají staré pražské kočičí hlavy. Jsou nezaměnitelné, sametově teplé a plné historie. Co mě naopak nenaplňuje je interiér metra. Zábavné je ovšem stát na eskalátorech.
Boty mám dvoje - jedny zimní a jedny rozpadlé. Už se mi nechce žádné kupovat. U výlohy s obuví si připadám jako blbec. Módní izolace mě už neláká.
Sezóna začíná, ne?:)