Putování naboso v křesťanské tradici - od dob minulých až po současnost

29.09.2013 12:29

Bosé nohy představovaly v židovské i křesťanské tradici vyjádření pokory -  s odkazem na starozákonní  texty (Mojžíš byl před hořícím keřem vyzván Hospodinem, aby zul obuv ze svých nohou, neboť půda, na které stojí, je svatá – Exodus 3,5). 

Již v 1. tisíciletí n. l. doloženi bosí v křesťanských kajících průvodech (např. i byzantský císař). Tento prvek zachycují i četné legendy – za jiné lze uvést legendu o nalezení sv. Kříže – císař Heraklios, když jej vnášel do Jeruzaléma, nemohl s ním projít branou, povedlo se to, až když šel (na radu biskupa) bosý. Tato praxe je doložena i ze středověku u některých panovníků či šlechticů ze západní Evropy v touze vyprosit si tímto kajícím skutkem potomka, vyléčení aj. Platí to i pro některé biskupy a světce. Někteří to zřejmě se svou touhou i na dobové poměry až přeháněli, např. sv. Hedvika (Jadwiga), patronka Polska, chodila trvale i v zimě na sněhu bosá (což jí její duchovní vůdce vytýkal s ohledem na zdraví aj.), ale boty nosívala většinou při sobě, aby nemohla obout, kdyby to s ohledem na její stav společenská situace nutně vyžadovala. Naboso se zřejmě provozovaly i tance duchovních nad labyrinty ve středověkých francouzských katedrálách.

Chůze naboso bývala povinnou součástí středověkého pokání i účasti na smiřovacích církevních rituálech (zmiňuje např. Durandus z Mende kol r. 1230). Jeho součástí často bylo i vykonání kajícné pouti (např. do Santiaga del Compostela aj) – byť její účastníci jsou na dobových vyobrazeních ztvárněni převážně obutí, výzkumy ukazují, že obuv asi používali jen v obtížných úsecích. Bosí chodili v převážné míře i příslušníci některých žebravých (sv. František z Assisi)  či asketických, zejména postevnických řádů, třebaže pozdější praxe jim většinou povolila sandály naboso. Prokazatelně bosí (i v zimě v hornatém prostředí) setrvávali minimálně do 16. století příslušníci velmi přísného řádu kamaldulských (Camaldoli v horách na rozhraní Toskánska a Umbrie v Itálii).

Novou vlnu přináší katolický mysticismus 16. století. Většina jeho osobností dle svědectví chodila naboso jako výraz hlubokého pokání, ale i za účelem prohloubení duchovního – mystického prožitku. V tomto je zřejmě následovala i většina současníků – spoluzakladatelů řádu. Např. budoucí sv. Terezie z Avilly ve své Knize o zakládání vzpomíná  s hlubokým pohnutím na první bosé karmelitány okolo sv. Jana od Kříže, kteří chodívali kázat i dvě míle po okolí za každého počasí bosi, i ve sněhu a ve veliké zimě. Vzpomíná také s velikým dojetím, jak  (kolem r. 1568) z jednoho založeného konventu přišli vstříc přivítat řádoví bratři svého zakladatele: „kráčeli v hrubých oděvech, bosi…“ vyvolávalo to dojem, že se vrátily doby prvotních otců církve. Tento dojem zřejmě hluboce působil i na tehdejší obyvatelstvo a byl jistě jednou z příčin mnoha sympatií (tehdejším Španělsku a jižní Francii byla procesí zbožných bratrstev různě oděných bosých kajícníků obvyklým jevem). V dalších generacích však řádové regule „bosých karmelitánů“ obvykle nařídily, jak uvádí i Terezie z Avilly, jednoduché obvykle konopné sandály (nikoliv tedy pevné boty) a podobně tomu bylo i u dalších bosých řeholních řádů. (výrazně později jim byly pro chladnější oblasti severně od Alp připuštěny do sandálů i ponožky či punčochy). 

V našich podmínkách je v období po třicetileté válce doložena chůze na boso obvykle v procesích na různá poutní místa apod.  Na Moravě ve 2. pol. 17. stol.při svěcení kostela sv. Anny na Dobré Vodě (dnes ve voj, prostoru Libavá) olomoucký biskup kus cesty před cílem sestoupil z kočáru a pokračoval ke kostelu bosý. V roce 1724 zbožná Anna Marie Františka, vévodkyně toskánská, šla v průvodu přenášejícím ostatky římských mučedníků do poutního kostela v Horní Polici u České Lípy bosá. Bosí poutníci jsou připomínáni při putováních po kapličkách křížových cest a Kalvárií zejména před Velikonocemi na Velký Pátek (např. v jihočeském Římově) ve snaze připomenout si takto Kristovo utrpení, při putování na Svatou Horu i jinde. To podporovala i dobová literatura v líčení Kristova utrpení, často barvitě obohacená o skutečnosti přesahující informace evangelií (např. velmi rozšířený barokní spis „Velký život…“ Martina z Kochemu neopomněl zdůraznit několikrát, že Kristus po svém zatčení byl veden bosý po tvrdém kamení apod.). Paralelně lze připomenout bosé kajícníky v procesích Svatého týdne ve Španělsku, ale i v Itálii… Naboso se ubírali do svých pousteven také řeholníci žebravých řádů, vyslaní tam představeným.

Až do počátku 20. století bývalo obvyklé, že v procesích na poutní místa chodívali poutníci celou cestu bosi (u některých lokalit, např. Vambeřice v Kladsku, to bylo i více dní), teprve kousek před před poutním kostelem se obouvali (toto připomíná např. Miroslava LUDVÍKOVÁ v knize Poutní místo Vranov u Brna ve spojení s procesími  v září a říjnu jako zvýraznění starobylého kajícího rázu pouti). Totéž zachycuje další - i krásná literatura, někdy i ve spojení s pověstmi.

Albín POLÁŠEK ve své knize o dřevěných kostelích Severní Moravy a Slezska uvádí u poutního kostela na Prašivé v Beskydech pověst, že dívka, která se chce šťastně vdát, musí na svátek sv. Antonína Paduánského v červnu  dojít z okolních dědin na strmý vrchol Prašivé ke kostelu pěšky a bosa a pomodlit se před oltářním obrazem. Chůze naboso se tedy stala mj. také  prostředkem posílení nadpozemského prožitku sakrality (do něhož se promítaly i pozůstatky předkřesťanských představ, které zejména v zemědělských chudých horských oblastech přežívaly velmi dlouho). V těchto chudých oblastech se ostatně drahá obuv užívala jen minimálně, v nepříznivých ročních obdobích. Např. v oblasti Haliče mimo zimy byla užívána jen na neděli k cestě do kostela a pouze sedlákem případně jeho ženou, dívky a děti, jak popisuje Petr KALETA v knize Cesta do Haliče, chodily i v neděli do kostela naboso.

Podobná situace byla i chudších oblastech Slovenska – v nedávno vydané publikaci k historii východoslovenského města Sniny se píše o balvanu v říčce s prohlubní tvaru chodidla, do kterého všichni rodiče vkládali chodidla svých nemluvňat s vírou v rychlé ztvrdnutí kůže na chodidlech, aby mohlo chodit pouze bosé (s ohledem na postupný vzrůst nohy si rodiče nemohli dovolit pořizovat dítěti opakovaně nové boty, takže první se kupovaly nejdříve v pokročilém školním věku).

Tato situace se začala měnit zejména v českých zemích již v období první čs. republiky (rostla životní úroveń, část trasy pouti se začalo jezdit vlaky). Putování naboso po II. světové válce rychle vymizelo, obuv se stala důležitým měřítkem růstu životní úrovně. Určitou výjimkou zůstala oblast Slovenska, ovšem pouze ve spojení s neoficiálními, církví neuznávanými rodícími se poutními místy, jakými byla mariánská zjevení na hoře Živčák u Turzovky (viz příloha) od konce 50. let 20. století, počet bosých poutníků se tu s postupem doby omezil na malé skupinky či jednotlivce, ale přežívá, podobně jako na hoře Zvir u Litmanové (od r. 1990) v malých Pieninách a je možno jej zaznamenat i v Dechticích na místě dosud probíhajících církevně neuznaných mariánských zjevení (od r. 1995) na úpatí Malých Karpat u Trnavy.  Projevuje se zde i vliv hercegovského Medžugorje, kde část poutníků vystupuje na vrch Križevac po ostrém kamení naboso.

Putování naboso se místy , i když jen u jednotlivců, objevovalo i v Polsku (ale občas se při poutích do Čenstochové udržoval zvyk alespoň 1 dne naboso), případně v areálech krajinných Kalvárií, kdy se i 2x na celodenním okruhu brodí přes potoky připomínající biblický Cedron. Zaregistroval jsem vzpomínky starší generace, že se takto za mlada putovávalo běžně (polské cesty jsou většinou písčité a vedou borovými lesy – tedy ideální terén), nicméně i sem již pronikly civilizační vlivy…

Zvyk chodit alespoň část pěší pouti naboso se projevil v posledních letech i u obnovené tradice pěších poutí z Vranova i dalších míst Moravy na Velehrad (pořádá sdružení katolických duchovních FATYM) předposlední týden v srpnu, zde v trochu převrácené podobě někteří jdou bosi

poslední etapu 8 km z Buchlovic na Velehrad, velká část pak od okamžiku spatření poutního chrámu cca 400 m. před Velehradem, mnozí zůstanou bosi i v kostele (i při mši je několik ministrantů bosých), podobná tradice, byť jen u jednotlivců, se praktikuje v závěrečné etapě (od spatření poutního kostela na obzoru) při květnové pěší pouti z Prahy do Jeníkova u Teplic.       

 

Autor:  PhDr. Vít Honys, Národně památkový ústav

 

 

 

 

 

 

     

       Bosá poutnice v  Dechticích na Slovensku